Českou republiku mám relativně pěkně zcestovalou, až na pár výjimek, ale na spoustě míst jsem byla ještě před horobraním anebo v době, kdy jsem o něm ještě nevěděla.
Po prvotní myšlence tuto výzvu absolvovat, jsem se hned pustila do plánování, zakoupila fyzické mapy, které miluji (dodávají mi lepší přehled o terénu, vzdálenostech a vůbec) a začala vše studovat.
V srpnu nadešel čas „Č“ a já se ocitla v Českém lese. A jak jinak, bez vytištěného a pečlivě naplánovaného itineráře a samozřejmě bez fyzických map, vše zůstalo doma. Ale protože jsem si vše pečlivě plánovala a studovala, tak jsem vše měla vlastně v hlavě.
Chodím se psem a jsem motorizovaná. Klobouček před těmi, kteří se psem i trekují (bych měla strach nejen o sebe, ale i psa a zcela jistě bych se nevyspala). Vzhledem k vlastnímu dopravnímu prostředku jsem si mohla dovolit nespoléhat na místní dopravu (která je opravdu velmi skoupá), nespoléhat na hotely a penziony a kempy (spím v autě, tak trošku na pankáče, ale hezky na matraci, peřinky, vařič, jídlo, prostě komfort se vším všudy). Jako má to své úskalí, a to hlavně v tom, že se z bodu A musíte vždycky do bodu A zase vrátit, ať již okružní cestou anebo cestou tam a zpět po stejné ose. A dále, sice něco ujdu, ale jdu pomalu a skutečně nechodím 30 a více km. Jsem pohodář. Ve svých letech již nehodlám vystupovat ze své komfortní zóny a podle toho přizpůsobuji i své výlety a toulky.
Protože má cesta do tohoto pohoří byla přes celou republiku, neb jsem z Ostravy, tak jsem se rozhodla že začnu od severu (Dyleň) a půjdu směrem na jih (Tři znaky) a z jihu už to budu mít zase blíže domů.
Protože cesta byla dlouhá, tak jsem zastavovala na místech, na kterých jsem chtěla, nebo je potřebovala, nebo byla něčím zajímavá a připisovala body nejen do horobraní, ale i do mé druhé vášně, kterou je geocaching.
Celá má výprava trvala 9 dní, z toho celkem necelých 6 dní v Českém lese, našlapala jsem cca 290 km a výzvu tímto považuji za splněnou.
K Českému lesu a výzvě samotné. Asfaltové peklo, ale v lese. Český les je skutečně les. Vzhledem k pohraniční minulosti tohoto místa je zde spousta historických hraničních hlásek (a proto i ty asfaltky a zpevněné cesty, že ano, aby se tam vojáci mohli dostat). Je zde množství zapomenutých vesnic, hřbitovů, osad, někdy jsou připomenuty pouze cedulkou, někdy spatříte ruiny více či méně dochované, místo působí velmi nostalgicky, stojí za zamyšlení. Zároveň zde očekávejte pustoprázdno, ve smyslu vybudované turistické infrastruktury, penziony, možnost občerstvení, místní hromadná doprava je na bodě 0, počítejte s delšími pěšími přechody (pokud nebudete motorizováni jako já). Ale zase, chcete-li si vyčistit hlavu, tak zde se vám to povede, opravdu se stane, že nepotkáte živáčka (až na trošku turisticky exponovanější místa, jako je Čerchov, možná Dyleň, Vysoká u Tachova) a budete se muset spoléhat jen sami na sebe (případně na ty, kteří do toho půjdou s vámi).
Výběr kopců je zcela na ownerovi dané výzvy. Zde musím říci, že ne všechny se mi líbily, opravdu jsem někdy uvažovala „proč jako zrovna tento“, ale věřím, že k leckteré hroudě kamení na vrcholku bez výhledů s přístupem přes polomový les má owner nějaký silnější vztah a chtěl nám ho prostě ukázat.
Děkuji za tuto výzvu a možnost sem zavítat, jinak bych asi neměla důvod
