Mé putování hřebenovkou Vizovickými vrchy začalo v sobotu v 5:30 na autobusovém nádraží ve Zlíně, kde jsem vyrazil směr Lidečko abych se po vlastních nohou mohl zase vrátit zpět. Přestup jsem měl ve Vsetíně, kde jsem zažil jedinou nepříjemnou situaci dne, a to řidiče navazujícího busu, který mi schválně zavřel dveře před očima a začal ujíždět. Naštěstí ho zastavil řidič, který mě vezl ze Zlína a věděl o mém přestupu na který byly 2 minuty. Ranní adrenalin mě nakopl a řekl jsem si, že už nic horšího než znechucený řidič autobusu být nemůže.

 

Po příjezdu před 7 h na zastávku Lidečko, Čertovy skály začalo mé putování. Ještě rychlá zastávka na benzině Silmet, kde jsem se nakopnul espressem a čerstvým koblihem, využil poslední normální záchody a pak už jsem „vyběhl“ k Čertovým skalám. Bylo po dešti, sychravé ráno, poprchající deštík s mlhou a nikde ani noha.

Tajemné skály měly své kouzlo a já se vydal po modré turistické značce směr první kopec Krajčice. Asi nejdelší stoupání ubíhalo rychle a já za hodinu už logoval. Další kopec Čerňava hned následoval a pak na rozcestníku Vrátnice jsem si ještě odběhl na Horní Lačnovské skály. Celá odbočka z trasy trvala 20 minut ale skály stojí za to vidět.

  

Pokračoval jsem zpět na historické místo Vařákovy paseky a kopec Starý Láz. Na louce jsou různé informační tabule o událostech, které se zde staly a pěkný turistický přístřešek. Zde jsem měl naplánovanou svačinu, bohužel byl okupován cyklisty, kteří zde přespali, a tak jsem šel dál. Kolem kopce Bařinka a vysílače jsem došel až na rozcestí Bařinka, kde jsem si dal konečně v 10 h pauzu.

 

Po svačině jsem chytl druhý dech a skoro vyběhl kopec Svéradov, poté už jsem měl namířeno na hradiště Klášťov. Tento kopec se svou nadmořskou výškou 753 m. n. m je nejvyšším vrcholem Vizovických vrchů. Stále jsem šel po cestě sám a už mi to bylo divné, asi proto že zrovna na Klášťově bylo nějaké setkání a asi 50 lidí zde opékalo špekáčky a bufet v pěkném altánu byl také dobře zásoben. Raději jsem rychle zmizel abych si užíval prázdné cesty a taky mi to tolik nevadilo, protože Klášťov jsem 2 roky zpátky již navštívil.  

 

Z Klášťova byl prudký kopec dolů a pak už cesta směřovala pozvolna nahoru a dolů kolem kopce Rovně na rozcestí Pod Suchých vrchem. Zacházku jsem si tentokrát raději nedopřál, cesta v tomto úseku začínala být monotónní a zdlouhavá, a tak jsem přidal do kroku a pokračoval na rozhlednu Doubrava. Mohu říct, že v poledne mi tento výstup opravdu dal zabrat a lilo ze mě jako z konve. Naštěstí mě čekala pauza a občerstvovačka. Milá obsluha mi nachystala kávu, pivo, Coca-Colu, tatranku, pojedl jsem ještě vlastní zásoby, vyměnil ponožky, a hlavně si sedl a odpočinul nohám. Kdo chce může vyjít na rozhlednu, odkud jsou pěkné výhledy na celé Vrchy. Zpátky do bot se mi nechtělo ale ve 13 h jsem už musel vyrazit abych stihl dojít do cíle, protože jsem byl něco málo za půlkou cesty.

Dále mé kroky směřovaly kolem kopce Klokočí až na Spletených vrch a poté jsem již přišel k hlavní cestě u hájenky na Horní Lhotě. Celou dobu cesta byla zpevněná a mírně z kopce tak to celkem ubíhalo. Po přejití cesty následuje mírné ale dlouhé stoupání kolem studánky až na zříceninu hradu Sehrad. Zde jsou vidět už jen obranné valy, a tak jsem rychle zalogoval a pokračoval na Komonec kam jsem se velice těšil. Na Komonci (672 m.n.m.) se nachází Lesní bar, velká houpačka, posezení, a hlavně krásný výhled do krajiny a když jste tady úplně sami tak i úžasný klid v přírodě.

Po krátké pauze a snězení posledních zásob jsem zavolal manželce (která se mnou běžně chodí po kopcích, ale s naším malým dvouměsíčním přírůstkem do rodiny musela zůstat doma), aby pro mě dojela na předem domluvené místo a že stále šlapu a do cíle už to zvládnu. Následoval sestup ke zřícenině hradu Starý Světlov, kde jsou k vidění i nějaké ty zajímavější ruiny a zdi a pak už finále.

 

Za cíl trasy jsem si zvolil Poutní areál Malenisko, možná symbolicky, ale hlavně kde mě mohl někdo lehce a co nejblíže od Zlína vyzvednout. Dá se samozřejmě dojít až do Pozlovic k přehradě nebo vzdálenějších Luhačovic. Areál je krásným duchovním místem k odpočinku a je zde také hospoda, kde můžete dokoupit zásoby na pokračování v cestě. Mě osobně tato trasa stačila, posunul jsem si svůj osobní rekord na 36,5 km a splnil cíl ujít nejbližší možnou hřebenovku od mého domova. Moc jsem si celý den užil, protože většinu trasy jsem šel sám a opravdu si mentálně odpočinul. Naše malé kopečky kolem Zlína rád všem doporučím ať už jen jako jednodenní krátké výlety na jednotlivá zajímavá místa nebo nějakou delší trasu. Díky Horobraní a této výzvě jsem se odhodlal a držím palce dalším Horobraníkům aby si chozením v přírodě užívali života.