Páté putování s Bédou, poprvé v ČR, tentokrát po trase Horobranické výzvy od severu k jihu bez obou neteří, neboť panovala obava z vysokých teplot (což se potvrdilo měrou vrchovatou).

14. srpna 2024 - Na Ještěd

Letošní Budzogáň, v pořadí už pátý, jsem naplánoval poprvé na území ČR a ne tradičně na Slovensku a to především díky inspiraci webem Horobraní. Jedna z výzev, které Horobraní v letošním roce nabízí, je 31 vrcholů Ještědsko - kozákovského hřbetu, doplněných o navrženou pěší trasu, kudy je všechny projít. Proč tedy výjimečně neušetřit práci při výběru lokality a plánování samotné trasy a nezkusit něco, co už vymyslel někdo jiný. V loňském roce jsem krosnul hřbet s Erikem při cestě z Rynoltic do Harrachova a oběma se nám tam líbilo, což byl další důvod, proč se sem vrátit. Původně jsme měli jet, stejně jako před rokem, ve čtyřech, ale obě moje malé neteře se obávaly extrémních veder a zůstaly nakonec doma a tak jsme vyrazili jen s Bédou.

Cesta - tradiční dopravce, České dráhy jsou takovým milým spolkem, který dokáže vyhnat do absurdna prakticky jakoukoliv cestu, takže jsme se ani tentokrát nenudili. Já z Plzně do Prahy jsem celou cestu tradičně doufal, že zpoždění nebude větší, než doba, kterou mám v Praze na přestup. Dělo se tak při každém zastavení uprostřed polí, při každém zpomalení na 20km/h. Nakonec se express ale do Prahy na hlavák dokodrcal a já přestup na rychlík Jizera nejen stihl, ale úspěšně jsme se setkali s Bédou, který dorazil vlakem z Tábora. Jizera nás odvezla do Mladé Boleslavi a byla vlastně první předzvěstí toho, co nás mělo čekat během celé výpravy - klimatizace nula, otevírání oken nula. Ve vagónu příšerné vedro. Po přestupu v Mladé Boleslavi prakticky to samé, ale alespoň šla otevřít malá okénka a když se člověk postavil na špičky a hlavu vklínil do té malé mezery mezi otevřeným okénkem a pláštěm vlaku, mohl chvíli dýchat venkovní vzduch. Průvodčí byl navíc pravděpodobně zdrogovaný, protože co chvíli prošel vagón a se slovy „Dobrý den, vítám nově přistoupivší a poprosím vás o vaše jízdní doklady“ kontroloval jízdenky. Někdy i třikrát mezi sousedními stanicemi. Z vagónu už se před Turnovem začaly ozývat první tiché hlasy „Ty vole, už to neříkej!“ Poslední vlakový spoj do Liberce jsme pak už jen na pokraji dehydratace přežili a mohli jsme vyhledat autobusové nádraží a stánek se zmrzlinou.

Náš poslední spoj totiž byl autobus do zastávky Bílý kostel, Rozkoš. Čekali jsme na něj skoro 3/4 hodiny na absolutně rozpáleném nástupišti s minimem stínu, vedle kterého stálo několik nastartovaných autobusů, které zvyšovaly teplotu ve svém okolí a současně ho plnily nedýchatelnými exhalacemi. Na druhou stranu, řidič byl následně prvním z dlouhé série vlídných lidí, které jsme začali potkávat. Hned, jak jsme se rozjeli, přitočila se k nám menší obtloustlá paní, identifikovala se jako revizorka a čerstvě zakoupené doklady nám zkontrolovala. A pak jsme konečně vystoupili a začal samotný trek.

12:10 - Vystoupili jsme z rozpáleného autobusu na zastávce Bílý kostel, Rozkoš a shledali, že venkovní teplota je ještě o několik stupňů vyšší, než v autobusu. Jak jsem se později dozvěděl, bylo 36°C. I ve stínu bylo na padnutí, na sluníčku už to bylo na hranici přežití. Vyfotili jsme se u autobusové zastávky, aby bylo možné později případně identifikovat naše těla, přešli po lávce most před chrastavskou dálnici a vstoupili do lesa, kde byl alespoň trochu chládek. Prvním vrcholem byla #1: Zřícenina hradu Roimund (přibližně 600 m n. m.). Lézt sem na podzim, bylo by to krásné - barevné listí na bucích a dubech vůkol, výhledy do krajiny, které se odkrývají, jak stoupáte, vůně ostružin a tak. Teď ne, teď to bylo plazení se do kopce rozpálenou mýtinou pod přímým sluncem, co deset kroků konzumace vody a opírání se o tekové hole (já), či radostné pobíhání kolem (Béda, kterému není jako mě skoro padesát, ale skoro dvacet a disponuje napumpuvaným výkonným tělem).

12:56 - Takže u hradu jsme shodili batohy, došli na hrad, udělali fotku a řekli „Hmmm...“ a šli dál. Kdybychom sem došli na sklonku dne, bylo by to hezké tábořitě, teď jsme ale byli na začátku.

13:25 - #2: Jitravský vrch (651 m n. m.) Od hradu další stoupání, po žluté značce, naštěstí už pod příkrovem stromů, do sedla, kde se žlutá potkává s červenou. Tady jsme shodili batohy se vzájemným ujištěním se, že je takový vedro, že sem nikdo nepoleze a kdyby náhodou, šance, že by se ještě tahal s našimi ukradenými batohy, je minimální. Padl i vychytralý návrh počkat, zda se takový pitomec přeci jen nenajde a pak ho před sebou nát s našimi batohy a nemuset je nést. Ale nikdo takový se nedostavil, takže jsme došli přes kopec na Jitravský vrch, nebylo tam vůbec nic, ani výhled, vrátili se zpět k batohům a začali stoupat na Vápenný.

14:02 - #3: Vápenný (790 m n. m.) Pešinka rozpáleným lesem do nekonečného kopce, pod vrcholem po hranici PR Velký Vápenný, což se ale v praxi nijak neprojevuje, prostě stejný les, jako mimo rezervaci. Minuli jsem pásmo ŘOPíků, Béda si jeden prolez a protože je verbálně velmi úsporný, na dotaz, jaké to tam bylo, řekl jen „tma“. Vrcholek je jen bod na cestě, výhledy nula.

14:51 - #4: Zdislavský Špičák (688 m n. m.). Příjemné klesání z Vápenného a první výhled na Ještěd, který jsme si stanovili jako dnešní cíl. Děsivě malý bod v děsivé dálce a výšce, zamyslel jsem se, jak je možné, že každoročně útrpný pochod přes zimu vytěsním a další rok vyrazím zas. Kochali jsme se výhledy na Ještěd a Kryštofovo údolí tak intenzivně, až jsme sešli z červené značky a klesali jinam, než jsme chtěli. Naštěstí jsme asi nebyli sami, protože pěšinka, po které jsme šli obešla kopec a nasměrovala nás zase zpátky na červenou. Pod námi v sedle Trávník probíhala těžba dřeba, člověk, který nakládal dřevo na tahač nám mile mávnul a pustil nás. Na rozcestí málomluvný Béda prohlásil jen "Pičo, Rondel!" a měl pravdu, našli jsme unikátní kruhový objezd uprostřed lesa - pravděpodobně pro těžařskou techniku. Během pauzy na jídlo a pití jsme pak asi 7x slyšeli muže z nakladače, jak kolegovi a kabině tracku vypráví pohnutý příběh. Vlastně to byla taková malá rozhlasová hra jen ze dvou vět: „A ona mně říká: trefíš na Trávník?“ „A já na to: Jasně, že trefím na Trávník.“ Tuhle skeč vkládal do hovoru co tři minuty. Samotný Zdislavský Špičák pak byl jen bod u cesty, který jsem logoval prakticky za chůze.

15:13 - #5: Malý Vápenný (687 m n. m.) Další putování v pařáku přímo neskutečném, horko se snad ještě zvětšovalo. Za sedlem před Malým Vápenném jsme měli oba stejnou halucinaci - předjel nás cyklista. Zatímco já se plazil na hranici omdlení lesní úvozovou cestou do kopce, zmíněný tvor, sedě na bicyklu, projel na kašpárka kolem a ještě se blbě smál. Zeptal jsem se ho, jestli se pokouší o sebevraždu vyčerpáním - připustil, že tohle už je trochu náročnější kopec a zmizel nám za vrcholkem.

15:46 - #6: Lom (657 m n. m.). Sklesali jsme ke kapličce Sv. Kryštofa a lehce se občerstvili, především vodou. Na lavičce ležela mrtvola. Když jsme se zvedli, že půjdeme dál, zeptala se mrtvola, jestli je cestou k Rozkoši někde voda. Nepotěšili jsme ji. Na Lom bylo potřeba opustit značku a vyhrabat se na zalesněný kopeček téměř bez výhledů. Cestu dolů jsme zkusili strefit napřímo, což se nám téměř povedlo a došli jsme do Křižanovského sedla, kterým prochází asfaltová silnice.

16:25 - #7: Bukovka (674 m n. m.) Brutalistní výstup na Bukovku. Byl jsem připravený - pakliže by kolem jel zase nějaký přízračný cyklista - použít násilí a šlehnout ho trekovou holí přes rypák. S Bédou jsme se shodli, že tohle ale vyjet na kole nejde, protože by se člověk i s kolem převrátil na záda.

17:05 - #8: Malý Ještěd (754 m n. m.) Nejprve hezký úsek po hřebenu bez výraznějšího převýšení, tedy lehký odpočinek, který ale stále mařilo příšerné vedro. Doplňování vody se začalo jevit jako malý problém, protože jsme měl intenzivní pocit, že ji rychleji potím, než piju. Což vedlo k všeobecné ulepenosti a tu zase vítal s otevřenými sosáky hmyz. Na samotný vrchol bylo třeba odbočit na neznačenou cestu z rozcestí Pod Malým Ještědem, kde měla být studánka. Vyschla, bohužel. Cesta z vrcholu se po nějaké době opět napojila na červenou značku.

17:27 - #9: Dánské kameny (727 m n. m.) Už jen malé stoupání po lesní asfaltce a krátká obočka. Tady jsme měli původně spát, protože neteře by víc asi neušly. Ale kde nejsou neteře, dá se jít dál. A výš. Vzhůru na Ještěd!

18:50 - #10: Ještěd (1012 m n. m.). Nejprve jsme od Dánských kamenů absolvovali nekonečnou asfaltovou cestu, kdy za každou zatáčkou následoval další rovný a dlouhý úsek, až jsme konečně došli do sedla Výpřež. Jméno pravděpodobně vzniklo, když sem někdo dojel s koňmi a tady je konečně vypřáhl a nechal je odpočívat. My byli jako ti koně. Na silnici byli dva mamilové (to je výraz pro klimakterické muže odděné do elastických, barevných trikotů, kteří své životní frustrace řeší jízdou na silničních kolech), které jsem pozdravil slovy „Ať žijí sebevražedné sporty“ Na to reagoval ten starší „Ale já jsem taky turista, vloni jsem byl na Mont Blancu!“ Bylo nám to s Bédou popravdě dost u prdele. Kiosek měl otevřeno! Dali jsme si párky, Birell, umyli se na toaletě a doplnili vodu. Majitel byl fajn, roztomile šilhal a dokonce nám ohřál rohlíčky. Pak přišla paní revizorka, kterou jsme potkali dopoledne v autobusu na Rozkoš a přiznala nám, že dnes nechytila ani jednoho černého pasažéra a že je z toho smutná. Zeptala se nás, zda bychom alespoň my nemohli jet na černo. Nemohli. Béda si všiml, že zhora z Ještědu přijel autobus a já ho doplnil myšlenkou, že vzhledem k času by se mohl ještě dnes otočit nahoru. Otočil, jen co jsme došli na zastávku, přijel. Byli jsme jediní cestující a ukrajinský řidič s námi žertoval a projížděl zatáčky téměř smykem, hodně ho to bavilo. Nahoře se nám upřímně omluvil, že nás nemůže hodit až k vysílači, že by se tam neotočil. Z dolního parkoviště jsme si tedy zbytek vyšlápli a chvíli se z terasy kochali rudým sluncem, které romanticky začalo klesat k obzoru. Debil jeden rozpálenej.

19:13 - #11: Černý vrch (950 m. n. m.) Zkusili jsme sejít po červené k silnici z Ještědu, ale protože se vždycky najde dost idiotů, kteří musíc mocí mermo všude dělat zkratky, skončili jsme nejdříve na skalním ostrohu a až napodruhé našli tu správnou pěšinku. Pokračovali jsme po hřebeni k Černému vrchu, což byl opět jen bod u cesty, bez ničeho zajímavého.

19:23 - #12: Černý kopec (888 m. n. m.) To další vrcholek byl zajímavější, protože na něm byla horní stanice lanovky a vcelku slušný výhled na Liberec pod námi. Chvíli jsme zvažovali, jestli nepřespat už tady, ale byl ještě dostatek světla a času a tak jsme šli dál.

20:00 - Zakotvili jsme v horské chatě Pláně pod Ještědem, občerstvili se a zeptali se, zda si můžeme u chaty postavit tarp. Mohli. Noc byla příjemně chladivá a značně větrná. Béda tvrdil, že podle předpovědi počasí další dny bude ještě hůř a rozhodně nebude pršet. Usnul jsem kolem deváté, zrovna zapadalo slunce.

trasa: 20,1 km nastoupáno: 1011 m sklesáno: 634 m





trasa Bílý kostel nad Nisou, Rozkoš - Pláně pod Ještědem na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nopvé stránce)

15. srpna 2024 - Z Ještědu

Ano, je to známá hříčka - Ještě du, z Ještědu. Ale i tak jsem si na ni vzpomenul a neváhám ji sem použít. Vzbudil jsem Bédu už v pět ráno, kdy mně zazvonil budík. Plán byl ujít co největší vzdálenost, než začne zase pařit slunce, pak se uklidit někam do stínu a zbytek dojít večer. Cíl jsme si raději nestanovili.

06:09 - #13: Hlubocký hřeben (850 m n. m.) První kopec jen mírné stoupání a pak prodírání lesem na místo, kde nebylo vůbec nic. Mezi stromy bylo vidět na východ na rozpálený rudý kotouč, který začínal pomalu stoupat po obloze vzhůru. Přidali jsme do kroku.

07:07 - #14: Rašovka (645 m. n. m.) Dlouhé klesání po hřebenu, jedno špatné odbočení, trocha stoupání zpět a zase dlouhé klesání. Tešili jsme se, že u rozhledny posnídáme, na mapě byla hospoda, ale marně. Ke kopci jsme si udělali malou zacházku, je odtud hezky vidět Liberec zase z jiné strany. Rozhledna byla kupodivu v sedle, což - a školy nemám, jen tipuju - není pro rozhlednu úplně ideální umístění. Každopádně byla a zavřená, stejně jako hospoda pod ní. Co bylo ale výrazně zajímavější, byla čená obloha na jihozápadě, která byla stále černější a stále víc se k nám blížila. Béda zkontroloval internety a prohlásil, že se musí omluvit mamince, které včera trvdil, že pršet asi tak týden nebude. Hnala se na nás bouřka jako malý krávo. Zhodnotili jsme možnosti a došli k tomu, že zkusíme ještě před deštěm dojít k vysílači Javorník a tam se v místní chatě schováme a nasnídáme.

07:23 - #15: Babča (605 m n. m.) Kopec úplně zadarmo, logování za chůze kousek za Rašovkou, jen takové křoví u cesty.

07:31 - #16: Dědův vrch (592 m) Další takový případ, hrbolek v sedle, který jsme přešli. Lepší bylo, že se za ním otevřelo trochu údolí, které jsme od Rašovky neviděli a které jsme museli přejít. Bez velkých řečí jsme vyrazili na poslední etapu našeho závodu proti bouřce, která byla zase o dost blíž a už hezky hřmělo.

07:45 - #17: Máryho kopec (655 m n. m.) Na kraji lesa byla houpačka, kde s Béda pohoupal (mě by asi neunesla) a kousek nad ní vrcholek. Od něj pak kousek rovné cesty na parkoviště pod vysílačem a poslední úsek k vysílači a chatě Obří sud, už po malé asfaltce. Doufali jsme, že budou mít otevřeno, už skoro pršelo.

08:12 - #18: Javorník (684 m n. m.) Javorník je docela časté jméno v českých horách, podobně jako na Slovensku třeba Kýčera, za tenhle jsme byli hodně rádi. Hotel byl nový (později jsme se dozvěděl, že ten původní obří sud shořel, tak to postavili znovu a lépe) a i když měli otevřeno pro veřejnost až od 10:00, milá slečna recepční nám domluvila u majitele, že můžeme na snídani s hotelovými hosty, každý za standardní cenu 200,- Kč na osobu. Jen, co jsme dosedli ke stolu, spustil se za okny lijavec. Snídaně, formou rautu, byla velmi výhodná, protože pokud bychom při zdejších cenách jednotlivé zkonzumované položky platili samostatně, byli bychom v tom každý odhadem přes 1200,- Kč. Ne, že bychom se neslušně přežírali, jen to bylo normálně dost drahé. Personál byl skvělý, nijak nám nedával najevo, že mezi čistými, vysprchovanými a voňavými hosty docela trčíme tím, že jsme špinaví a zpocení. Naopak nám ještě zjistili, kdy asi přestane pršet (tak v poledne hoši...) a na dotaz, jestli se tedy můžeme zatím uklidit ven do hotelového altánu, přitakali. Tam jsme tedy sečkali, dobili zařízení z přístupných zásuvek a trochu se vyspali (já) a trochu nakoukali další díly seriálu Boys na Netflixu (Béda). Čundry se od dob mého mládí hodně technologicky posunuly. Zhruba v jedenáct to vypadalo, že už pršet nebude a my vyšli do vznikající mlhy vstříc dalším vrcholům.

11:41 - #19: Raubíř (493 m n. m.) Což byla chyba, protože jen, co jsme slezli z lesa pod Javorníkem na otevřenou louku, začalo znovu pršet. Ale což, pořád lepší, než to strášný horko. Takhle bylo jen strašný dusno a k tomu jsme mokli. Nějak špatně jsem si pamatoval mapu a tak jsem byl na tom, že ze Záskalí to je k dálnici dolů už jen kousek. Nebyl. Bylo to kurva daleko, spíš hluboko. Do toho déšť a hmyz a kopřivy. Ale sešli jsme to ve zdraví, i když chvilku přímo korytem potůčku, který na cestičce vlivem deště vznikal. Na mostě přes dálnici byl otec se třemi dětmi a zaujatě něco pozorovali na dálnici pod sebou. Byl to ilegální afaltérský gang, který narychlo zaceloval díry v silnici. Problemaitka těchto gangů začíná našemu státu přerůstat přes hlavu - každý si začíná myslet, že si může asfaltovat kde chce a co chce. Jestliže se Béda cestou hebil stanici Kropáčova Vrutice, tady jsme hned za mostem přes dálnici narazili na místo s názvem Šupinovo zámostí, ale na mapě to není, tak si asi někdo dělal legraci. Byl to jen jeden dům a u něj pes. Rozhodli jsme se totiž krosnout to po mostíku přes dálnici a neobcházet přes Hodkovice nad Mohelkou. Mapy.cz totiž neumí naplánovat trasu tam, kde není značená cesta a taky byly koleje a nebyl přes ně ofiviální přejezd. Proti vodě v korytě cesty jsme tedy namáhavě vystoupali mokrým lesem v pomalu přestávajícím deští na Raubíře a vymýšleli další zkratku. Ještě poznámka - jakmile jsme dole přešli dálnici, ozvaly se první sirény a podle hluku pak dole probíhal policejní zásah proti samozvané asfaltérské zlovůli. Boj to musel být lítý, protože jsme slyšeli přijíždět ještě tři posily.

12:12 - #20: Bienerthův vrch (614 m) Nejdebilnější stoupání za celou výpravu, zkratka lesem, elevace alespoň 35 stupňů, drolivý povrch a už zase hnusný horko, plus šílená vlhkost vzduchu po dešti. Béda to skoro vyběhl, já tam málem umřel. Nahoře jsme určili azimut na vrchol, zcela ignorujíc mapy a vyšlo to. Pěkný výhled na Ještěd při pohledu zpět. Zahájili jsme sestup k rozcestí Pelíkovice - Boží muka.

14:11 - #21: Felgenhauerův vrch (617 m n. m.) U božích muk dlouhá přestávka, protože slunce to už zase naplno rozbalilo a nedalo se skoro ani dýchat. Nás čekal přesu po asfaltce do kopců a tak se nám moc nechtělo. Zakempili jsme u motorkářského klubu Barbars Jablonec, ale byl zavřený a na vloupání jsme neměli energii. Došlo nám, že motorkáři jsou nejspíš dole u bitky Policie ČR s asfaltérským gangem, samozřejmě na straně asfaltérů, každá motorka potřebuje spravené silnice. Nakonec jsme se ale zvedli, zuli boty a vydali se bosky po louce vedle silnice dál. Nohy si odpočaly a stále ještě trochu mokrá tráva příjemně chladila. Na vrcholku byla lavička ve stínu lípy a krásný výhled na Ještěd v dáli.

14:31 - #22: Kopanina (657 m n. m.) Můj levý palec se rozhodl zasáhnout do našeho putování. Ačkoliv s ním nikdy problémy nebyly, tentokrát se rozhodl to dohnat. Nehet se záhadně ohnul dovnitř, vytvořil se otok jako malé prase a každý krok připomínal nabodnutí na jehlu. Značně jsem zpomalil postup. Dopajdali (já) a došli (Béda) jsme k rozhledně Kopanina, abychom seznali, že je zamčená a pro klíč se musí kamsi dolů. Velmi praktické. Alespoň jsem sebral odvahu, otevřel nůž a provedl chirurgický zákrok na palci. Trochu to pomohlo.

14:55 - #23: Mandlová hora (615 m n. m.) Sestup směrem k Malé skále začal. Mandlová hora byla kousek pod rozhlednou, ale muselo se na ni vylézt odbočkou, cesta přes ni nevedla. Opět jsme si zkrátili cestu dolů přímou časou na značku a opět jsme se strefili. Nahoře jen nějaké skruže a pozůstatky po kempování.

15:17 - #24: Frýdštejn (510 m n. m.) V mém případě tělesná krize, na Bédovi nebyla únava ani trochu znát. V kiosku pod zříceninou byla milá a vcelku pěkná slečna, jak se ukázalo nejspíš proto, aby maskovala dvoj, až trojnásobné ceny sortimentu. Prazdroj za 79,- Kč v plechovce a tak podobně. I tak jsem si ho dal a ještě nealko a dva hotdogy, trochu to pomohlo a zase jsem byl ochotný jít dál. Proč jsme tohle nepodnikal, když mně bylo 18? Aha, podnikal, jebalo mně už tenkrát.

16:31 - #25: Vranovské skály (422 m n. m.) Cesta po hřebénku dolů do Malé Skály, podle mapy po "Zlaté stezce Českého ráje" Kdyby mně bylo dobře, asi bych to ocenil, takhle jen debilní kořeny a schodové stupně, kolena už začínala protestovat. Béda v pohodě. Skály taky v pohodě, alespoň se nemuselo lézt až nahoru, šlo to logovat odspodu, V pozadí děstký tábor s hysterickým vedoucím.

17:14 - #26: Vranov-Pantheon (397 m) Hodně hledání, kudy do skalního bludiště a zjištění, že z tohohle směru ne. Šlo to ale logovat dole od odpočívky, kde jsem se uložil a chvíli myslím nedýchal. Úžeh. Pomohla voda a stín. Když jsem byl poloomdlelý, šla kolem typická česká rodina. Děti řvaly jako krávy, dopělí taky, lezli všude kde to šlo mimo cestu po skalách, pak řvali, že nemůžou dolů, pak řvali, ať neřvou... no veselé to bylo.

19:08 - #27: Prosíčka (467 m n. m.) Než jsme se dostali sem, museli jsme ještě sestoupit až do Malé Skály. Mně pomohl odpočinek ve stínu, ale hlavně následné vykoupání v Jizeře. To bylo jako boží zázrak. Únava byla smyta, stejně jako pot, plaval jsem možná 20 minut a užíval jsem si každé tempo. Ochlazené tělo bylo jako vyměněné. Usušili jsme, co šlo, přešli lávku a dali si večeři ve vodáckém klubu U Tlušťocha. Ve hře byla varianta nepokračovat na kopce, ale splout ve vypůjčené lodi Jizeru, ale nevyměkli jsme. Po večeři jsme se vydali zase vzhůru, na protější stranu údolí. Na silnici Béda mávl na první auto, které jelo kolem a to překvapivě zastavilo a milá cizinka nás svezla až na rozcestí pod Prosíčem, dokud už jsme vystoupali po svých. Samotný vrchol byl přímo kouzelný - posekaná louka, malý březový hájek na vrcholku, výhled na Suché skály, nikde nikdo, zapadající slunce a výhled na Malou skálu pod námi. Rozhodli jsme se nestavět tarp a spát pod širákem. Asi v půl desáté, to už jsem ležel a spal, zjevil se neosvětlený cyklista na horském kole a málem mě přejel. Překvapení jsme byli oba. Spal jsem na cestičce.

trasa: 25,6 km nastoupáno: 772 m sklesáno: 1092 m





trasa Pláně pod Ještědem - Prosíčka na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nové stránce)

16. srpna 2024 - Na Kozákov a domů

Noc byla tichá a hlavně bez deště, takže jsem Bédu nechal chvíli vyspat a vzbudil ho později, než včera. V 6:00.

06:53 - #28: Hůra (521 m n. m.) Lehké stoupání na zarostlý kopeček, únava je trochu cítit. Před námi poslední úsek asi 7 až 9 kilometrů na Kozákov, pod námi obec Koberovy s nadějí na otevřený obchod.

08:30 - #29: Hamštejnský vrch (610 m n. m.) Byl otevřený, koupili jsme si snídani a nějaké tekutiny a během jídla pozorovali dodávku, která přivezla cosi do obchodu. Řidič zvládl zastavit současně na chodníku a současně na přechodu pro chodce, nevypnout motor a nechat pod dodávkou unikat provozní kapaliny. Béda tvrdil, že parkuje na přechodníku. Vyrazili jsme vzhůru, cesta byla dlouhá a hlavně už zase začalo příšerné parno. Vlekli jsme se vzhůru a pak ješt výš, až se ukázaly v dálce Trosky a na druhé straně starý dobrý Ještěd, když jsme zaostřili dostatečně k jihu, tak i Humprecht nad Sobotkou. Dostoupali jsme k rozhledně, kde nikdo nebyl, byla otevřená, na kopci, byl z ní výhled a vedle byl turistický přístřešek a WC. Dokonalé místo. Pak ještě kousek nahoru a mohli jsme logovat.

08:44 - #30: Prackovský vrch (584 m n. m.) Odpočinkový vrcholek na cestě po hřebínku, bez výhledu.

09:28 - #31: Kozákov (744 m n. m.) Překovali jsme sedlo po příjemné louce, slunce už jsme skoro ignorovali a dlouhým výstupem se dostali přes les na finální vrch - Kozákov. Bylo tu pár turistů a otevřený kiosek, kde jsme se nasnídali, zalogoval jsme vrchol a bylo - zvládli jsme to pod 48 hodin. Jen ten palec si budu doma asi muset uříznout.


Návrat domů - i když na Kozákově byla autobusová zastávka, spoj sem jezdil jen o víkendu a dnes byl pátek. Vydali jsme se tedy po silnici dolů na Semily a když jelo první auto, Béda na něj mávl a... situace se opakovala: auto zastavilo, hodná paní nás svezla do Semil na nádraží a cestou nám ukázala, kde má chatu Jiřina Bohdalová. Při vší úctě k té paní, tohle byla asi nejzbytečnější informace za celou výpravu. Taky jsme se dozvěděli, že Semily se vyznačují pohřebnictvím a výrobou plenek a že tu mají nové nádraží. Měli a naproti němu hospodu s opravdu otrávenou servírkou. Počkali jsme si na vlak do Turnova s přímým přípojem na Prahu a bylo.

trasa: 8,5 km nastoupáno: 418 m sklesáno: 147 m





trasa Prosíčko - Kozákov na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nové stránce)