321
Třetí výprava Dua Dementos, tedy Erika a mě na cestu kolem ČR. Před rokem jsme skončili Jizerské hory v Harrachově na vlakovém nádraží, letos jsme to vzali z druhé strany a skončili opět v Harrachově, ale na nádraží autobusovém. Kupodivu jsme měli pocit, že jsme v Krkoních úplně sami.
čtvrtek, 6. června 2024 - Zmatený les na Rýchorech
Jako většina cest, i takhle začala šťastným shledáním našich dvou hrdinů na Plzeňském hlavním nádraží a společným vlakovým přesunem na hlavní národní křižovatku, do Prahy. Cesta nebyla nijak zajímavá, za zmínku stojí snad jen fakt, že ani tentokrát nás Správa železnic nenechala v klidu a prověřila naši bdělost, když nejprve vypadl server s daty pro tabule s odjezdy a následně byla ohlášena výluka mezi Poděbrady a Hradcem Králové. Minulé noci navíc došlo ke srážce RegioJetu s nákladním vlakem v Pardubicích, takže na Hlavním nádraží vládl zmatek nad zmatek a když servery naskočily, paralelně s nimi naskakovaly i informace o zpoždění snad všech spojů a to desítkách až stovkách minut.
Náš vlak se nakonec nejen objevil na správném nástupišti, ale dal se do i pohybu správným směrem. Na Správu železnic nebývalý výkon! Mrmlali jsme, ale kdybychom věděli, co nás čeká cestou zpátky, pěli bychom na SŽ raději jen chválu v daktylotrochejském metru. Tím byly ale negativní události na další čtyři dny vyčerpány a my nakonec dojeli do Trutnova. Viděli jsme z něj sice jen nádraží a okolí, ale dalo by se říct, že se jedná o ospalé podhorské městečko se středně rozvinutým průmyslem a vyšší nezaměstnaností. V bufetu za nádražím trval Erik na občerstvovací zastávce, která je prý před náročným výstupem nutná. Co mně zbývalo jiného, než se přidat, přece nebudu stát před bufetem jako nezaměstnaný.
Po nudném úseku přes Trutnovské předměstí jsme konečně začali stoupat. Nejprve do sedla pod vrchem Bučina (521 m n. m.) a potom, již pozvolněji, po Rýchorském hřebenu k severu. Rýchory jsou nejvýchodnější částí Krkonoš a podle toho, jakým směrem jdete, tu hory buď začínají, nebo končí. Pro nás samozřejmě začínaly. U chaty Wébrovka jsme seznali, že je tato zavřená a že před ní u svých automobilů postávají divní lidé, kteří pravděpodobně zkoušejí dealovat pervitin a šli tedy raději nenápadně dál - své dealery máme v Plzni. Následoval Zámecký vrch (635 m n. m.). Tady už jsme se pomalu blížili k první linii (z našeho pohledu) opevnění z roku 1938, na níž jsme narazili za vrcholem Baba (673 m n. m.), na který jsme ale naštěstí nemuseli šplhat. Řopíky lemovaly naši cestu s různou intenzitou od této chvíle prakticky až do Harrachova. Ten největší, který jsme viděli, číhal o tři kilometry dál, pod rozhlednou Eliška. Tvrz Stachelberg byla monumentální, opravená a měli u ní pivo, z čehož měl Erik dvojnásobnou radost, neboť sbírá co nejvíce druhů tohoto nápoje do nějaké aplikace. Ad Erik - prakticky od nádraží funěl a opožďoval se a teď přišel na to proč - včera byl darovat krev.
Od Elišky a tvrze jsme přešli krátký úsek k silnici č. 300 a jejím překročením vstoupili do KRNAPu. Stoupali jsme k vrcholu Dvorský les (1036 m n. m.), nejprve loukami s krajinářsky epickými rozhledy, potom pralesem. Jak se později ukázalo, šlo to obejít po vrstevnici, ale co už. V pralese byly zřejmé stopy čtyřkolky, ale to nebylo zase takové překvapení, traktorem, čtyřkolkou, harvestorem a dokonce i Fabií či autobusem tu jezdí po lese každý, jak jsme viděli cestou. Ti odvážnější si tu zakládají i kamenolomy.
Před rozcestím Kúty - Rýchory jsme potkali prvního člověka s batohem. Potkali jsme před tím i jiné lidi, ale zaměstnanci lomu před Eliškou a turisté na Elišce se nepočítají, s těmi se my, drsní horalové, krom pozdravu nebavíme. A došli jsme na Rýchorskou boudu. V bufetu za dveřmi byl pohodový, lehce obtloustlý týpek, který nás přivítal s tím, že pokoj se sprchou pro nás nemá, neboť tu má školu a nakvartýrovala se do něj paní učitelka. Erik se ptal, jestli je hezká a dozvěděl se, že spíš ne. Chatař nám jako kompenzaci poskytl pokoj pro pět lidí v podkroví, kde byl klid a večeři zdarma. Dobrej dýl.
Zmíněná škola bylo Ekologické gymnázium z Poděbrad a popravdě nás značně překvapila. Nejen, že učitelka byla fajn a měla pro děti slušný program, ale i děti byly v pohodě, nedělaly bordel a převážně se bavily o rostlinách a zvířatech, spíš než o Edu Sheeranovi a Kovym. Jedné z her, Zmateného lesa, jsme se s Erikem taky zúčastnili a nebyli jsme zase tak marní myslím. Spát jsme šli kolem desáté, zatímco děti vyběhly do nočního deště na bojovou hru, kterou si podle výskotu dost užili.
trasa: 16,1 km nastoupáno: 689 m sklesáno: 97 m
trasa Trutnov - Rýchorské boudy na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se otevře mapa na nové stránce)
pátek, 7. června 2024 - Poustevník a Čertice
Protože Erik v noci příšerně chrápal a nezabíralo na něj ani mlaskání, ani nadávky, vstal jsem už zhruba ve čtyři hodiny, tedy s prvním rozbřeskem a šel se vyspat dolů do jídelny, kde byl gauč. To se mi dařilo asi dvě hodiny, než vstal slovenský kuchař s těžkou alergií, který co deset vteřin nosem strašlivě popotáhl. Má soukromá verze pekla. Oblékl jsem se tedy a obul a šel bloumat po okolí chaty. Byla mlha a zima. Oběhl jsem všechny vyhlídky v okolí (zbytečně), přečetl všechny informační tabule a udělal pár fotek. Pak už bylo sedm a nastala snídaně, protože přítomná škola potřeboval vyrazit časně na autobus do Trutnova.
Erik vstal a zasedli jsme ke stolu. Někdo, já, se normálně nasnídal stylem dva rohlíky s máslem, trochu marmelády a tři plátky sýra. Někdo, Erik, se nacpal tak, že nechápu, že dokázal od stolu odejít. Sbalili jsme, poděkovali, rozloučili se a vyšli před chatu, Okamžitě se mi rozbila jedna z trekových holí. Vrátil jsem se tedy, vyžádal si sikovky od chatára a hůl spravil. Mohli jsme vyrazit.
Lesní cestou jsme sklesali do obce Horní Maršov. Někteří z nás si ze mě dělali prdel, že jsem tlustej, aniž by si uvědomovali, že už jim zase roste slušná vana. Na kraji lesa byla na lavičce zapomenutá peněženka, ale prázdná. Úplně dole, pod všemi kopci, byla krásně ve dřevě vyvedená cedule “Rýchorská bouda”. Asi nějaký vtip od správy KRNAPu, který má v naivních turistech vzbudit dojem, že chata je prakticky na dohled a ne o 470 metrů výš a tři kilometry dál.
V Horním Maršově jsem se občerstvili, povzdechli a jali se stoupat. Stejně na nás starostka koukala nevraživě, že sedíme před radnicí a vypadáme jako bezdomovci, když ona tam za chvíli oddává. Bezdomovce jsme potkali o sto metrů výš, na rozcestí Pražačka. Přišel bos, odrbán a dlouho nemyt, rozčepýřen, šňůru místo pásku a měl s sebou starého psa. Představil se jako známá osobnost Vladimír Souček a počal nám vyprávět, naštěstí ne zas tak moc vlezle o svědomí, zbytečnosti inženýrských titulů a záchraně okolních luhů a luk. Pak nám udělal fotku, rozloučil se a odkvačil i se psem do lesa, že už jdou jen kousek. Dohnali jsme ho v lesním stoupání asi za 15 minut a já jsem mu vnutil vodu pro jeho psa, který, tedy která, už sotva pletla nohama. Když je fence 14 let, už nemá takovou výdrž a bez vody to je ještě horší.
Na rozcestí Nad Modrými kameny jsme si dali krátkou pauzu na jablko a mě mrzelo, že jsme neviděli ani jeden modrý kámen. Ty byly asi o 100 metrů pod námi, ale člověk nemůže mít všechno. Stoupali jsme dál po lesní dřevařské asfaltce, označované v mapě jako “Cesta T” k Černé Hoře a dělali si prdel z toho, že souběžné údolí s Černohorským potokem pod námi nese název “Těsný (Klausový) důl”. Kikina by neměl radost. Těšili jsme se, že si u Pardubických bud dáme pivo, ale jak nám řekl přítomný Ukrajinec, “sdělajeme rekonstrukciju”.
Zahnuli jsme tedy na NS Černohorské rašeliniště a po povalovém chodníku zašli na vyhlídkovou věž, kde jsme si dali povýstupovou pauzu. Tady už byli první turisté, protože na Černou horu z druhé strany vede lanovka a nemusí se tedy pěšky a dostane se sem kdejakej jouda. A ocitli jsme se na Václaváku, což je lokální název pro vyšlapanou cestu na Černou horu, ale kupodivu tu skoro nikdo nebyl. Jen jeden cyklista se vyřítil ze zákazu vjezdu cyklistům.
Sklesali jsme na Kolínské boudy a dali si oběd. Dotěrný majitel mně nutil panáka, ale navedl jsem ho na myšlenku, že je debil a že bych mohl mít zdravotní problémy, tak dal pokoj. Erik se samozřejmě nacpal, já si dal malou nakládanou sýrovou variaci a ani jsem si neřekl o chléb navíc. Něco se se mnou děje. Následovalo klesání do Pece pod Sněžkou, během kterého jsme bohužel většinu času viděli Sněžku a uvědomovali si, že na ní zítra polezeme. Nebyly to hezké pocity, už takhle byla kurevsky vysoko a my stále klesali.
V Peci jsme našli prázdný penzion Čertice, jehož majitelé byli na dovolené. Erikovi se ale při objednávání nějak podařilo vklínit časově do mezery, kdy to ještě nestihli vyblokovat, takže na nás čekal starý tatínek jednoho z majitelů a ubytoval nás. Byli jsme v Peci pod Sněžkou na začátku sezóny v prázdném penzionu, co víc si přát? Pivo, samozřejmě. Zašli jsme si na večeři do Pece, dali si jedno před penzionem a šli spát. Každý od jednoho pokoje, muhahaha, krásně jsem se vyspal.
trasa: 16,3 km nastoupáno: 662 m sklesáno: 905 m
trasa Rýchorské Boudy - Pec pod Sněžkou na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nové stránce)
sobota, 8. června 2024 - Sami v horách a zmatený děda s kolem
Vstali a sbalili jsme si už před šestou, neboť jsme si se staříkem domluvili snídani o dost dřív. V šest nula sedm jsme skutečně vyrazili, protože jsme předpokládali davy turistů, kteří se vyvezou lanovkou na Růžohorky, potažmo až na Sněžku a budou nás strašně srát. Stoupání začalo hned u Penzionu, kde jsme se napojili na zelenou turistickou značku. Po kamenném chodníku se stálým sklonem jsme nekonečně stoupali a stoupali, proti nám chodili nějací navonění mlaďoši v bílých teniskách. Asi škola, kterou někdo vyvezl na Růžohorky autobusem. Jediní turisté, které jsme potkali, byly dvě ženský s doprovodem, z nichž jedna celu dobu halekala na celý les, jak a kde jezdí na in-linech, pinda. Předběhli jsme je a k našemu překvapení dosáhli Růžohorek už za zhruba hodinu a pár minut. Stále nikde nikdo! Došli jsme k horní stanici lanovky a stále jsme byli sami, jen jeden maník fotil s megaobjektivem kapku rosy na stéblu trávy. Ale to myslím mohl klidně dělat kdekoliv a nemusel kvůli tomu lézt do takovýho kopce. Kousek od něj ho zbožně pozorovala jeho přítelkyně. Inu, každý máme tu svou uchylku.
Za lanovkou stále nikdo a to už jsme viděli Sněžku! V Růžohoreckém sedle byly dvě turistky. To bylo všechno, Celou cestu až na SNěžku jsme už nepotkali nikoho, všude ticho a klid! Neuvěřitelné. Lanovka se rozjela, když nám chybělo pár metrů k vrcholu a bylo to v prdeli. Ještě jsme došli na vrchol, kde bylo asi deset Poláku, ale během asi deseti minut se začaly hrnout lidi z lanovky a dorazila bohužel i ta pinda s inlinema a začala řvát na celý kolo svoje bezprostřední dojmy. Někomu prostě chybí mezi očima a pusou filtr.
Sešli jsme po kamenném a strmém chodníku do Obřího sedla, ani nezastavili, protože lidí začalo přibývat a vydali se po modré na Luční boudu. Na povalech nikdo, Úpské rašeliniště jsme měli jen pro sebe. Tak moc jsme se kochali, že jsme přešli pramen Úpy, ale stejně to bylo prostě jen jedno místo v okolních bažinách. Luční bouda měla zavřeno! Tedy ne úplně, dovnitř se šlo dostat a využít WC, ale jinak na monitoru svítilo, že restaurace, bar a všechno ostatní je ještě zavřené. Šli jsme dál.
Čekal nás dlouhý sestup údolím Bílého Labe, která pramení právě kousek od Luční boudy. Jako první nás přivítala cedule s VELMI důrazným zákazem vjezdu cyklistů, pod kterým bylo detailně vysvětleno, proč by jízda na kole údolí zničila. Vcelku pochopitelná informace. Chodník začal mírně klesat, byl pěkně vydlážděný a my začali pomalu potkávat první lidi v protisměru. Šel jsem o něco rychleji, než Erik, takže jsem se mu brzy vzdálil. Chodník se začal sice nenápadně, ale o to víc dramaticky měnit - zvětšil se sklon klesání, dláždění se změnilo v náhodně umístěné, stále se zvětšující šutry a tu a tam tekla po cestě voda. Což se mně dost líbilo. Asi po dvou kilometrech jsem potkal dědu, jak proti mě vláčí horské kolo s kapsami plnými věci na táboření (teda doufám, že v nich neměl třeba mrtvé děti). Neměl jsem sílu ho zkopnout do Bílého Labe, ale byl to debil.
Asi za hodinu jsem dosáhl konce chodníku a tedy i Boudy u Bílého Labe. Objednal jsem dvě piva a počkal na Erika. Dorazil asi za 10-15 minut po mně. K obědu jsem si dal můj oblíbený smažák s hranolkami, zatímco Erik se rozhodl spáchat gastronomickou sebevraždu. Po MÍSE hrstkové polévky, která by mě zasytila až do večera, pokračoval obří porcí knedlíků plněných uzeným masem a jako zákusek si dal palačinky, což bylo asi pět kilo těsta a tři litry šlehačky, cukr a ovoce nepočítaje. Ty palačinky tedy už nedojedl, s poslední jsem mu pomohl, protože se mně eklovalo to vracet a nechat vyhodit, když je to jídlo. Pak zjistil, že je mu strašně špatně a nemůže se hýbat. Divná věc.
Další cesta vedla stále dolů údolím, ale už po asfaltové cestě, až jsme došli na soutok Bílého Labe a Transparentního Labe. Měli tam kavárnu. Dali jsme si kávu. Což byl na následující dvě hodiny poslední příjemný zážitek. Se začátkem Špindlerova mlýna začal překýčený a překřičený Disneyland. Lidí jak nasráno, kravál a všude reklamy, prodejní stánky a bordel. Pak jsme jako bonus zjistili, že cesta na Horní Mísečky, kde jsme měli spát nepovede úplně po turistické trase, ale po nově budované sjezdovce. Na mapách to bylo značené jako Stará medvědí cesta, v reálu to byla Nová medvědí dálnice. Dokonce na tom oraništi pracoval ještě bagr a nějaký strejda tam jezdil na čtyřkolce. Hnus fialovej.
Na Mísečky jsme se v parnu vydrápali asi za hodinu a našli příjemný penzion Horské zátiší, kde jsme se ubytovali, osprchovali, vyspali a šli večer zachlastat s majitelem, dokonce mně půjčil i kytaru. Měl dobrou slivovici. Spal jsem tradičně na gauči před jídelnou, protože Erik zase nastartoval traktor.
trasa: 22,4 km nastoupáno: 1182 m sklesáno: 909 m
trasa Pec pod Sněžkou - Horní Mísečky na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nové stránce)
neděle, 9. června 2024 - Panelák nad Labským dolem
Ráno nás nečekala snídaně, ale obří raut. Bylo to až neuvěřitelné, bylo tam snad krom čokoládové fontány všechno a všechno to bylo příšerně dobrý a bylo toho hodně. Dal jsem si dvě palačinky s Nutelou a dva mini párky s rohlíkem a sýrem. Erikovi už evidentně slehlo, takže do sebe zase nacpal všechno, co dokázal. Tentokrát ale dokázal vstát od stolu a odejít z chaty, což považuju za určitou evoluci a progres.
Vystoupali jsme od penzionu po Staré vozové cestě na Vrbatovo návrší, něco nafotili, zkonstatovali, že Hanč byl pitomec a měl by tu mít pomních i Emerich a šli k Labské boudě. Cestou nás ohromil Pančavský vodopád. Já tu sice už jednou byl, ale asi jsem své dojmy zapomněl. Chvíli jsme tu byli dokonce úplně sami, než z protisměru od Labské boudy přišla partička tyroláků, která chtěla vyfotit.
Na Labské boudě jsme si dali malinovku a Erik ještě seběhl vyfotit Labský vodopád, mně se nechtělo, tak jsem v umývárně zatím svedl lítý souboj s vlkem. Marně. Když se Erik vrátil, došli jsme asi kilometr ke kašírovanému prameni Labe a odtud po Bucharově cestě k rozcestí U čtyř pánů. Tady jsme opustili davy turistů, které na Zlaté (Vrbatovo) návrší vozí po desítkách autobus a vydali se po modré do údolí Mumlavy. Před námi šly dvě turistky, jinak byl klid. Klesání bylo příjemné a za necelou hodinu jsme dosáhli Krakonošovi snídaně, bufetu na soutoku Malé a Velké Mumlavy. Dál cesta vedla po lesní asfaltce a jak jsme se blížili Harrachovu, přibývalo lidí a kreténů. U Mumlavského vodopádu kreténi kulminovali, lezli za zábradlí do řeky a dělali bordel. Rychle jsme místo opustili a došli na autobusové nádraží, odkud nás bus odvezl na Černý Most do Prahy. Klimatizace moc nefungovala a tak došlo k malé okénkové vzpouře. EC do Plzně byl tak plný, že jsme seděli v chodbičce na zemi. Akci hodnotím jako povedou, až zdařilou.
trasa Horní Mísečky - Harrachov na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nové stránce)
Výpravy Dua Dementos:
